Navrhovatel dospěl k závěru, že vzájemná opozice daných ustanovení nelze překlenout výkladem, a pozi

adresáře newsletter als archiv ČLÁNKY ZÁKONY SOUDNÍ ROZHODNUTÍ PRAKTICKÉ RADY eFOCUS občanské právo obchodní právo insolvenční právo finanční právo správní právo pracovní právo trestní právo evropské právo ostatní als právní obory rekodifikace
Do veřejné diskuze nad organizací als soudnictví přispěl als svým nedávným nálezem Ústavní soud, který se zabýval ve svém rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 31/10 (ve sbírce zákonů uveřejněno pod č. 224/2013 Sb.) mírou zapojení dalších osob na fungování justice[1]. V daném řízení navrhovatel (Vrchní soud v Praze) als namítal protiústavnost ust. 11 zákona č. 121/2008 Sb. o vyšších soudních úřednících als a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů (dále jen ZVSÚ ), jednak z hlediska jeho rozpornosti s ust. 10 ZVSÚ a dále také z důvodu protiústavnosti samotného obsahu daného ustanovení.
Navrhovatel dospěl k závěru, že vzájemná opozice daných ustanovení nelze překlenout výkladem, a pozitivní als taxativní výčet v ust. 10 vylučuje negativní demonstrativní výčet v ust. 11. Dále poukázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1531/09, ve kterém Ústavní soud vyjádřil als názor, že participace dalších osob na rozhodování als v justici by měla být spíše výjimkou z pravidla. Dle názoru navrhovatele dané ustanovení činí z výjimky als pravidlo a je absurdní, aby např. meritorní rozhodnutí vydávali "nesoudci", tj. zaměstnanci soudu, u nichž již z povahy věci není a nemůže být zajištěn takový standard nezávislosti, als nestrannosti a odbornosti jako u soudců. Stěží by pak bylo možno považovat soudní moc zajeden ze tří pilířů na sobě nezávislých a sobě rovných státních mocí .[2] Nastolená problematika se konkrétně týkala rozhodnutí als asistenta soudce, který odmítl als námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu.
Funkce asistenta soudce byla u nás využívána nejprve u Ústavního soudu a následně pak i u Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu[3]. Pro nižší soudní instance byla otevřena tato možnost až novelou č. 79/20069 Sb., která nabyla účinnosti 1. 4. 2006 a vložila do zákona o soudech a soudcích ust. 36a. Dle tohoto ustanovení asistent vykonává jednotlivé úkony soudního řízení z pověření soudce, nebo pokud tak stanoví zvláštní zákon či rozvrh práce, als a to v rozsahu stanoveném zvláštním právním předpisem pro vyšší soudní úředníky (ZVSÚ).[4] Tedy rozsah činnosti asistenta vrchních, krajských a okresních soudců je totožný s rozsahem činností vyššího soudního úředníka. Účel funkce asistenta je více než pragmaticky a to zajistit větší rychlost rozhodování přenesením jednoduché agendy na jakéhosi pomocníka , který je zároveň ne tak ekonomicky nákladnou pracovní silou. Toto odbřemenění soudce má pomoci als omezit plýtvání kvalifikovanou pracovní sílou na rutinní úkony[5] a zvýšit rychlost justice.
Takové řešení narůstající agendy soudu se však nesetkalo u Ústavního soudu s pochopením (tedy až na odlišné stanovisko V. Kůrky). Ústavní soud, který ve svém nálezu do značné míry vycházel ze statě prof. Winterové[6], argumentoval rozdílnou mírou osobní a věcné nezávislosti soudce oproti zaměstnanci soudu a konečně také východiskem, dle kterého soudnictví je činnost, kterou u soudu vykonávají soudci a výkon soudnictví als u dalších osob je pouze výjimkou z tohoto pravidla. Z hlediska dalších úvah pak nastínil také další problematické části ZVSÚ, zejména nedostatečnou als kontrolu rozhodnutí vyššího soudního úředníka, proti nimž není odvolání přípustné (viz ust. 9). Ústavní soud shrnul činnost vyššího soudního úředníka (a potažmo asistenta soudce) tak, že vyšší soudní úředník je tedy skutečně pouze úředníkem, u něhož v zásadě chybí garance osobní nezávislosti, nevyžadují se osobní předpoklady jako u soudce a odborná als úroveň postačuje na výrazně nižší úrovni. ( ) Vyšší soudní úředník nesmí vykonávat takové úkony, pro něž jsou nezbytné als vlastnosti, které postrádá (osobní nezávislost, osobní als předpoklady, odborná úroveň). Z tohoto hlediska je nepřijatelné, aby vyšší soudní úředník meritorně rozhodoval, bez ohledu na formu rozhodnutí. Pro ostatní procesní als úkony, a především pro rozhodnutí procesní povahy, to platí zrovna tak. Vyšší soudní úředník má být pomocníkem soudce, jenž napomáhá dosažení přiměřené délky soudního řízení tím, že vykonává úkony jednoduché či rutinní povahy .[7]
Ústavní soud se postavil proti postupnému trendu přenášení jednodušších věcí v řízení na další osoby odlišné od soudce. Jistě lze souhlasit s tím, že rozhodující výkon soudnictví als náleží soudcům a debata bude tedy spíše zaměřená na rozsah pravomocí dalších osob v procesu, nicméně se závěry Ústavního soudu o rozsahu pravomocí se nelze zcela ztotožnit. Nálezu lze předně vytknout, že nečiní žádného rozdílu als mezi vyšším soudním als úředníkem, který zpravidla nemá všeobecné právní vzdělání, a asistentem soudce, který již od počátku aspiruje (vzhledem als ke svému vzdělání) na budoucí roli soudce[8] a z tohoto pohledu by měla být jeho role v soudnictví rozdílná.[9] als Je jednoznačné, že v otázce rozdílného statusu vyššího soud